4.5.2017 otevřeno: 2504 x

"Se zbytky sil se ještě popereme o co nejlepší umístění," hlásí z Vršovic po záchraně první ligy Kadeřábková

Pražský klub Sokol Vršovice vstupoval do sezóny 2016/2017 s jasným cílem udržet druhou nejvyšší soutěž žen i pro další ročník. To se týmu kolem trenéra Petra Sychry podařilo. Vršovičanky před sebou mají poslední zápas sezóny a v tabulce zatím jistých 17 bodů, ke kterým dle slov trenéra Sychry hodně dopomohla dvaadvacetiletá vršovická odchovankyně Tereza Kadeřábková.

„Terezu trénuji od starších žákyň. Je to typ hráčky a člověka, který zraje jako víno. Pokud bych ji měl přímo charakterizovat, řekl bych, že je obětavá, upřímná, cílevědomá. Občas se na světlo proderou i takové ty typicky ženské stránky chování, ale musím říct, že si spolu rozumíme a mám ji jako hráčku i člověka rád,“ říká trenér Petr Sychra.

Máte za sebou celkem nervózní vítězství nad Havlíčkovým Brodem, které vám přineslo dva body a naději na ještě lepší celkové umístění v prvoligové tabulce. Co vám dělalo v tomto zápase největší problémy?
Byl to zvláštní zápas, přišlo mi, jako by se na obou týmech už projevoval konec sezóny a s ním spojená únava. Největší problém byl z naší strany asi útok celkově, kdy nám příliš nevycházely kombinace ani individuální akce, dělaly jsme hodně technických chyb. Naštěstí se nám v druhém poločase podařilo soupeře gólově dotáhnout a v koncovce pak strhnout vítězství na naši stranu.

V posledním kole se o body utkáte s aktuálně čtvrtým týmem HC Plzeň, co od tohoto zápasu očekáváte, na co bude třeba dávat pozor?
Očekávám zápas, kde se oba týmy budou chtít rozloučit s letošní sezónu výhrou a skončit tak na co nejlepší příčce v tabulce 1. ligy, takže boj do poslední minuty. Pozor si asi budeme muset dát především na to, abychom se nenechaly uspokojit faktem, že sestupové příčky se nás již netýkají, a i v posledním zápase zabojovaly ze všech (zbývajících) sil o body.

Jste desátou nejlepší střelkyní první ligy žen s bilancí 5,38 branky na zápas. Očekávala jste před soutěží, že se vám bude takto dařit? Jste se svými výkony a formou spokojená?
Vzhledem k tomu, že jsem po odchodu z dorosteneckých kategorií s házenou kvůli zranění ramene skončila a pak byla přesvědčená, že se k ní už nevrátím - což mi vydrželo dva roky, než mě pár lidí ve Vršovicích „ukecalo“ k návratu -, tak musím říct, že jsem nečekala, že bych ještě vůbec někdy mohla být platnou hráčkou družstva 1. ligy. Nicméně jsem se sebou málokdy spokojená, což není výjimka ani teď, rozhodně je pořád na čem pracovat.

V Sokole Vršovice je hned několik dobrých kanonýrek. Cítíte mezi sebou rivalitu?
Máme skvělou partu, takže o rivalitě rozhodně mluvit nemůžu. Když se někomu z nás daří, tak mu fandíme, pochválíme ho. Když naopak některé zápas nevyjde, snažíme se ji povzbudit. A tak by to podle mě mělo fungovat v každém kolektivním sportu.

Kdo je ve vašem týmu tím největším tahounem a psychickou oporou, když se nedaří?
V tomhle případě nejde určit konkrétní hráčku. Když se nám nedaří, je vždycky potřeba, abychom se povzbudili všichni navzájem jako tým, včetně našich dvou trenérů. Vlastně bych asi označila za největší psychickou oporu právě je, protože to s námi nikdy nevzdali, i když se během sezóny párkrát opravdu hodně nedařilo a my hráčky byly psychicky úplně rozložené. Pokaždé měli 100% trpělivost a snažili se nás vyhecovat k lepším výkonům.

Nakoukla jste i do mládežnické reprezentace i do interligového Písku. Jak vaši dosavadní házenkářskou kariéru prožívají vaši nejbližší?
Tenkrát byli samozřejmě hrozně pyšní, hlavně teda moje mamka, která mě k házené přivedla a strávila tam se mnou snad nekonečno času. Tak jsem ráda, že jsem jí to všechno mohla aspoň tehdy nějak oplatit. Teď nechybí na žádném domácím zápase, ať už mém nebo mé mladší ségry, která hraje taky ve Vršovicích. Máma sice ráda zastává roli ostrého kritika, ale občas nás přece jen obě umí i pochválit. To jsem musela dodat, jinak by mě zabila :-). Čas od času se na zápas přijde podívat i někdo další z rodiny.

Jak dlouho házenou hrajete? Co pro vás osobně znamená?
Házenou hraju už 16 let. Znamená pro mě spoustu skvělých lidí a kamarádů, nespočet zážitků, pohyb, emoce a odreagování.

Vzpomenete si na nějakou házenkářskou situaci, která ve vás bude vždy vyvolávat velké emoce?
Pro mě je to asi každý zápas, kde se hodně fandilo, byly znát emoce všech zúčastněných a vládla strhující atmosféra, ať už to bylo utkání reprezentace, extraligy nebo jakékoliv jiné. Pak musím zmínit postup do finále Prague Handball Cupu poslední rok ve starších dorostenkách, čímž jsme si s holkami splnily svůj dlouholetý sen, přestože na první místo jsme nakonec nestačily.

Co děláte mimo házenou? Čím se zabýváte profesně?
Kromě několika brigád studuju vysokou školu na Univerzitě Karlově, obor Mediální studia. V červnu se u státnic budu snažit úspěšně dokončit třetí ročník.

Máte kromě házené ještě další koníčky? Jak vypadá váš odpočinkový den a čím ho nejraději vyplníte?
Ráda sportuju, čtu a trávím čas s kamarády nebo rodinou. Odpočinkový den je pro mě paradoxně ten, kdy se toho děje co nejvíc, nesnáším totiž nudu a dny bez plánů a programu. Takže upřednostňuju aktivní odpočinek, na lenošení mě moc neužije. :-)

Házenou žije celá rodina. Co byste vzkázala dětem, které se rozhodují o tom, jaký sport si vybrat, doporučíte jim házenou?
Bez váhání jim doporučím jakýkoliv kolektivní sport, protože ty týmové zážitky ze všech turnajů nebo výjezdů na zápasy jsou prostě k nezaplacení. Co se týče konkrétně házené, tak je sice pravda, že možná trochu bolí, ale je to dynamický sport plný emocí, kde se pořád něco děje, a rozhodně by si ji všechny děti měly přijít aspoň vyzkoušet. Věřím, že je házená nadchne stejně jako kdysi mě a nebudou litovat.